Někdy se zdá, že to nikam nevede, ale občas je pomalé tempo nejrychlejším způsobem, jak se dostat k cíli. (Tom Dorrance)
A kdo vlastně konkrétně jsme? Partička chlapů, kteří pracují, občas klejí, umí se radovat a pomalu jdou svou cestou, i když se někdy zdá, že to nikam nevede.
Seznamte se…..
Vašek
Nikdy bych nevěřil, že se koně stanou významnou součástí mého života. Odmala jsem neměl obrázky koní všude, ani jsem nešel ve stopách rodičů. O prázdninách jsem býval u babičky ve Střemošicích. Brala mě s sebou do místního JZD pomáhat a já měl rád tu atmosféru kolem zvířat, sklizně a práce na statku. Asi jsem podědil něco ze sedláka po dědovi.
Koně přišli později. V roce 1998 jsem potkal dívku s koněm. Přišla první vyjížďka, první úraz, první kůň a byl jsem lapen. Pak už to byla jedna velká jízda. Z dívky se stala má žena, přišli dva kluci, stavěli jsme dům, kupovali pozemky, chodili do práce, budovali stáje, jízdárnu, vychovávali děti a snažili se jezdit na koních. První prozření a okouzlení přišlo v roce 2002, kdy jsem jel do Německa na show Pata Parelliho a viděl Honzu Bláhu s Gastonem. V roce 2003 se Honza vrátil do Čech a ve Volarech uspořádal svůj první seminář, jehož jsem byl také součástí. Neskutečná doba. Jezdil jsem po kurzech, díval se a snažil.
Po celou tu dobu jsem ale cítil, že něco chybí, něco, co jsem nedokázal pojmenovat. Jezdil jsem. Jasně. Ale bylo příliš mnoho věcí, které jsem potřeboval vysvětlit, ale nedostával jsem odpovědi. Pak jsem úplnou náhodou viděl práci Václava Bořánka. Vzalo mi to dech. Volal jsem, psal jsem a mohl jsem přijet na týdenní kurz. Na mé otázky přišly odpovědi. Začal jsem dohánět poctivé jezdecké řemeslo. Jezdecké věci začaly dávat smysl a já si uvědomil, že to je moje cesta. Cesta pravdivého jezdectví, kdy kůň je partner v pravém slova smyslu. Václav mi otevřel dveře do světa, o kterém jsem neměl tušení. S Václavem spolupracuji do současnosti. Je to vynikající učitel a mentor. Václave, díky.
V posledních letech se na mě moji kamarádi obracejí s prosbou o radu, trénink, pomoc s jejich koňmi. Začal jsem pomáhat. Nevím, proč mě hledají. Asi že rád vysvětluji. A když se dvojici daří, kůň se usměje a jezdec se přestane mračit, mám z toho upřímnou až dětskou radost. Donutilo mě to však k dalšímu kroku ve svém vzdělávání a na jaře 2026 jsem se stal AKREDITOVANÝM INSTRUKTOREM JEZDECTVÍ. Čili mohu se tvářit jako profesionál a mohu oficiálně učit. Největší legrace je, že koním je to úplně jedno. Jen pro mě je to závazek snažit se být každým dnem o něco lepším jezdcem, učitelem. Člověkem?
Moudro na závěr?
V mém světě nenajdete honbu za uznáním ani touhu vyhrávat závody a být slavným. Vždy, když mě něco takového přepadne, vzpomenu si na slova, která řekl Joe Wolter.
DOBŘE SI ROZMYSLI, KDY OBĚTUJEŠ SVÉHO KONĚ!!!!!!
Martin (Marťa)
Tomuhle chlápkovi neřekne nikdo jinak než Marťo. Nevíme, kde k tomu přišel. Asi je to jeho válečné jméno. Odmalička vyrůstal mezi koňmi a pomáhal s prací ve stájích. A najednou je z něho dospělý chlap, který žije pro zemědělství. Přestože na koních nejezdí, mám pocit, jako by jim rozuměl. Mají ho tak nějak přirozeně rádi. Dnes je to dobrá a veselá duše stájí. Když k nám přijedete a uvidíte, že je uklizeno a všechno má svůj řád , vězte, že je to jeho zásluha. Lepšího ošetřovatele a stájníka těžko pohledat.
Marťo, díky.
Ondra
Ondru moc ve stájích neuvidíte. Odmalinka pořád něco vyráběl a když se něco budovalo, byl u toho. A to mu zůstalo. Uslyšíte-li ale zvuk pily, vrtačky, hoblovky, brusky, záblesk svářečky a občasné klení, je nablízku. Tento chlápek toho moc nenamluví a ti, co ho neznají, jsou z toho trošku nesví, ale když už promluví, tak to má váhu. Pro chod našich stájí je nepostradatelný. Když se něco rozbije, a je úplně jedno, co to je, řeknete si: „Tak a jsem v koncích“, Ondra se objeví v pravý čas a jde to opravit. Pak zase zmizí ve své dílně, kde mimo jiné vznikají fantastické věci. Neuvěřitelný chlap.
Ondro, díky.
webdesign by Lewest.cz
