POJĎME JEZDIT JINAK 4 - přilnutí

V minulé části jsme mluvili o prvních fázích výcvikové škály: taktu a uvolnění. Je to období, které není nijak vizuálně oslnivé, ale o to zásadnější. Pokud si výcvikovou škálu představíme jako pyramidu, uvolnění a takt jsou její pevné základy. V této části se budeme zabývat dalším stupněm, který z dobrého základu přirozeně vyplývá, a to je přilnutí.

Takže – máme koně, který se pohybuje v přirozeném držení těla, s uvolněným a vyklenutým hřbetem a který reaguje na udidlo uvolněním dolní čelisti (odžvýknutím). A právě přijetí udidla se stává v tomto bodě výcviku stěžejní. To nejviditelnější (a důležité proto, že je to východiskem pro další podstatné atributy přilnutí) je totiž  v této fázi reakce koně na otěž. Na tomto stupni výcviku by mělo být naším cílem, aby kůň otěž „vyplnil“. V praxi to znamená, že kůň akceptuje délku otěže, kterou mu poskytneme. Samozřejmě ještě nejsme ve fázi, kdy bychom si mohli dovolit nějak výrazně zkracovat otěž a nutit koně do vzpřímení. Každopádně ale, pokud dobře zvládneme tuto etapu, získáme koně, který s důvěrou přichází na otěž, povoluje v týle a dostává se hlavou blíže ke kolmici.

Něco k fenoménu hlavy na kolmici: snažte se pochopit princip a myšlenku a nezaměňujte ji za pouhý vnější projev! Principem a myšlenkou je zde povolení v týlu a vyklenutí krku rovnoměrně od týlu až po kohoutek. To je totiž další krok na cestě k prostupnosti koně: uvolněný týl umožní pomůckám otěží projít od hlavy ke krčním, následně hřbetním svalům až k zádi, vyklenutí krku (tj. zapojení především řemenového svalu – to je ten, co se upíná na kohoutek a spojuje ho s krčními obratli) podpoří úlohu šíjového vazu a spolu s ním táhne trnové výběžky kohoutku směrem dopředu, tím napíná nadtrnový vaz, který zvedá hřbet a umožňuje nejdelšímu hřbetnímu svalu uvolněně pracovat – opět další důležitý předpoklad prostupnosti. Vnějším projevem je pak přiuzdění koně. Pokud ale pouze mechanicky a silou stáhnete hlavu koně na kolmici, v týle místo uvolnění dojde k ještě většímu napětí, protože kůň tlačí proti vaší ruce (vzpomeňte si na rozdílnou reakci koně na stálý a korekční tlak – mluvili jsme o tom v kapitole o principu učení), a místo řemenového svalu se zapojí svaly na dolní linii krku, především ramenní zvedač hlavy. O přilnutí se v tomto případě nedá mluvit. Prostupnost je ztracena a hřbet přestává být vyklenutý. Daleko hodnotnější je potom přilnutí, při kterém je sice hlava před kolmicí, ale týl je volný a horní linie krku zaoblená.

Z toho vyplývá, že přilnutí se nedá zjednodušit jen na polohu hlavy a krku koně. To je jen vnější projev, skutečný význam je mnohem širší. Správným zapojením týlu a krku je totiž umožněno pomůckám prostoupit tělem koně (čili prostupnost, kam se jen podíváte): pobízející holeně vyvolají impuls k dopřednému pohybu, takto vyvolaná energie pak může projít uvolněným hřbetem (výcviková škála – fáze uvolnění) a krkem a týlem až k udidlu  (výcviková škála – fáze přilnutí). Pokud prodloužíme otěž, kůň protáhne krk a bude udidlo vyhledávat. Nikde nic nevázne, vše je plynulé a měkké. Přivedením koně na přilnutí si připravujeme půdu pro další fázi vzdělání koně – kmih. Totiž energie, kterou si díky přilnutí pošleme dopředu k udidlu, bude právě rukou zachycena, vrácena zpět celým tělem koně až k zadním nohám, které tím zvýší svou aktivitu a začnou kráčet vydatněji a hlouběji pod tělo koně. Cítíte, jak vše souvisí se vším a jedno vyplývá z druhého? Pochopení výcvikové škály vám dá obrovskou motivaci a vaší práci s koněm smysl. Vaše výcvikové lekce přestanou být na principu „pokus - omyl“, budete méně bezradní a odkázaní na trenérské rady kohokoli, kdo si tak říká. Kdosi moudrý řekl (citace po mně nechtějte, na to nemám hlavu), že výcviková škála nebyla vynalezena, ale objevena.

Tak, to byla malá reklamní vsuvka na téma výcvikové škály. Teď už se můžeme začít věnovat možným chybám v přilnutí.

Kromě situace, kdy přilnutí ještě nebylo dosaženo, protože je zatím kůň ve výcviku na nižších stupních škály, mnohem častěji uvidíme následky předčasné nebo nekompetentní snahy o přilnutí ze strany jezdce. Mezi tyto chyby v přilnutí patří asi na prvním místě zalomení krku v místě mezi druhým a třetím krčním obratlem. Kůň sice může vypadat v krku “kulatě”, ale horní linie krku není plynule klenutá, nejvyšším bodem není týl, ale právě toto místo zalomení. Hlava bývá pravidelně za kolmicí. Chyba a potíž pro další výcvik je v tom, že krk je napjatý (čili potíž s uvolněním) v oblasti řemenového svalu, což koni neumožní pružně a po celé délce natáhnout krk a přizpůsobit jej tak délce otěží. Celá část krku od třetího krčního obratle ke kohoutku je pevně fixovaná napjatým řemenovým svalem. Při příliš silně působící ruce (což může znamenat i příliš silně působící ruka ve srovnání s pobídkami holení) se nemůže tato část páteře patřičně vyklenout a krk se proto zalomí v místě, kde je odpor svalů nejmenší, tj. mezi druhým a třetím obratlem. Je vám určitě jasné, v čem je tato situace pro další výcvik omezující - ano, ztratilo se nám uvolnění. A protože svaly krku a hřbetu jsou funkčně propojeny, napětí se dále přenáší na svaly hřbetu (častěji spíše naopak - ztuhne hřbet a následně krk). Zalomení krku dovedené ad absurdum potom vidíme v rollkuru. Tady už je řemenový sval, přes všechen jeho odpor, donucen k maximálnímu natažení. To však ani zdaleka neznamená, že je uvolněný! Je to, jako když si vy natáhnete sval. Protože dochází k mikrotraumatům svalových vláken, po vrácení do fyziologické polohy budete cítit bolest a sval se naopak reflexivně stáhne. Elasticita svalu se zhorší, místo aby se zlepšila. A samozřejmě, systémem vazů šíjového a nadtrnového se všechno přenese i na hřbet a dál až k zádi, která je tím omezena v možnosti se podsadit. (Aby to nebylo tak jednoduché: existují situace v určité fázi výcviku koně, kdy krátkodobě a přechodně může být rollkur použit k protažení horní linie krku. Podmínky pro využití této hyperflexe jsou ale velmi specifické a je třeba být při této práci velmi obezřetný, rozhodně to vyžaduje opravdu zkušeného trenéra i jezdce, jinak může trénink připomínat situaci, kdy se ostrý nůž dostane do ruky dítěte: daleko větší pravděpobnost je, že si místo chleba uřízne prst. Pokud si sami sobě budete neodborně a nešetrně protahovat nějaký sval, pravděpodobně si ublížíte. Smutné ovšem je, že tady je obětí bezbranný kůň.) Další chybou v přilnutí (kterou obzvláště často uvidíme u drezurních koní ve vyšších soutěžích) je příliš zkrácený krk (tzv. absolutní vzpřímení), při pohledu ze země máte pocit, jako by byl krk zaražen do plece. Hlava bývá na kolmici nebo i mírně před ní, ale přesto toto přilnutí není v pořádku. Jde o to, že příliš krátká horní linie krku samozřejmě znamená i málo aktivní šíjový vaz a řemenový sval (kůň je v tomto přilnutí držen rukou), trnové výběžky kohoutku tedy nejsou taženy směrem dopředu a nenapínají nadtrnový vaz, jehož funkcí je klenout hřbet. Ten je proto prověšený a energie zachycená rukou jezdce nemůže projít k zadním nohám (zase ta prostupnost). To je právě případ oněch drezurních “hvězd” s oslnivě klenutými krky, salutujícíma předníma nohama a nedostatečně vyšlapující zádí, o kterých jsme mluvili v kapitole o taktu. Negativní zpětná vazba tady sahá nejen k uvolnění, ale ještě hlouběji, až k prvnímu bodu škály - k taktu.

Chybou v přilnutí je také situace, kdy si kůň lehá do otěže a používá ruku jako svou “pátou nohu”. Díky tomu je celá jeho rovnováha posunuta směrem dopředu, kůň se pohybuje po předku. Poznáte to především v přechodech do nižších chodů, kdy jde hlava ještě hlouběji, záď se místo podkročení pod těžiště zvedá a je hodně obtížné přechod plynule vysedět (především přechod cval - klus). Tady se ale nejedná o nějaký zásadní problém v dosavadním výcviku a tedy o nutnosti vracet se zpět ve škále. Spíše je to jakási přechodná fáze, první pokusy o přilnutí ze strany koně. Je tady ale skryto nebezpečí v tom, že pokud budeme tuto situaci pouze akceptovat  bez snahy o zjemnění, kůň se v tomto pro něj poměrně pohodlném držení těla “zabydlí” a my tak můžeme zbytek svého  vzájemného jezdeckého soužití strávit vzpíráním koňské hlavy a krku. Je to právě ten případ onoho “relaxu”, o kterém jsme mluvili v části o uvolnění: kůň si tady prostě dal pohov a svou práci nechal na vás. Žádoucí uvolnění ale vypadá jinak (tady už mi určitě můžete napovídat): svaly střídají fázi napětí a fázi uvolnění. To, aby se kůň pohyboval v sebenesení, je nepostradatelné pro prostupnost koně. Nemůžete dávat lehkou pomůcku otěží a očekávat okamžitou vstřícnou reakci, pokud nesete v ruce celý předek koně. Dobrovolné převzetí zodpovědnosti koněm a jeho aktivní snaha vyhovět už je trochu vyšší level, ale už tady pokládáme základy, na kterých postupně vybudujeme skutečnou píli koně a jeho vnitřní zainteresovanost (máte pak skutečně pocit, že kůň, který je sice klidný, se vás neustále ptá a dychtivě čeká na váš pokyn k práci). V této souvislosti musím říct, že nemám moc ráda výraz “odrazit se od udidla”. Je v něm totiž příliš pasivity, svádí to k představě, že k tomu dojde jaksi samo od sebe. Omyl. Na lehkém přilnutí je třeba systematicky a dlouhodobě pracovat. Důkazem toho je zástup koní, kteří se “odrážejí od udidla” už celé roky a pořád nic. Vracíme se k části o psychologii tréninku, ke kapitolce o principu učení koně (č.1) - dokážete vymyslet, jak to udělat, abyste zlehčili přilnutí? Přemýšlejte.

Chyby v přilnutí se samozřejmě projevují i v samotné hubě koně. Musíme si uvědomit, že udidlo  leží na velice citlivé koňské dásni (jak jen může být citlivá sliznice pokrývající přímo kost bez “změkčujícího” působení svalové tkáně!). Proto koně vyjadřují výraznou nespokojenost s hrubými zásahy v této oblasti, paleta projevů je opravdu pestrá: plazení jazyka, překládání jazyka přes udidlo, házení hlavou, zalézání za otěž až úplná ztráta kontaktu na otěži. Na druhou stranu samozřejmě chceme, aby měl kůň živou hubu, proto také když se kůň olízne, je to naprosto v pořádku a naopak, je to známkou uvolnění a spokojenosti. Jiná situace je také v případě, kdy se kůň velmi fyzicky namáhá, především v podsazení, a mírně přitom otvírá hubu. Je to pouze projev jeho velké snahy, například už jen proto, že se to děje, i když je otěž velmi lehká (představte si vzpěrače - nejen že při vzpírání mají pootevřená ústa, ale pomáhají si i hlasovým projevem - možná by to koně dělali taky, kdyby to uměli).

Kvalita přilnutí je ovlivněna i řadou vnějších faktorů. Pokud jde o uvolnění koně, toho jsou schopni všichni koně bez rozdílu exteriéru, pokud nemají fyzické následky špatného tréninku, nevyhovujícího vybavení nebo zranění. U schopnosti přilnutí už tomu tak není. Nejen že musíte řešit vhodnost udidla (pořád si myslím, že tady méně znamená více), anatomické problémy v hubě (především zuby), ale velký vliv má i utváření krku. Koně s krátkým, silným krkem, objemnými žuchvami, masitým hrdlem a pevným širokým týlem budou mít určitě omezenou možnost vyklenout krk a uvolnit týl. Nebuďte tedy na ně tak přísní, spokojte se s živou hubou a s lehkostí na otěži.

Přilnutí, tedy jeho vnější projev - poloha hlavy a krku, je pro mechanisticky uvažující jezdce tou nejzásadnější částí ježdění. Proto taky existuje tolik udělátek, aby to šlo snadno a rychle: všemožné řemení, nánosníky, lonžovací šněrovadla atd. I když někdy ani to nestačí: viděla jsem koně (a byl to jeden z našich top drezurních koní), který dokázal přes pevně podepnutý nánosník vystrčit jazyk z huby, zakousnout se do něj a tak klusat…

Co dělat při potížích s přilnutím? Myslím, že vnímavý čtenář už si mnohé odvodil (a doufám, že je vás vnímavých hodně, nechci, aby někdo papouškoval moje myšlenky, chci, abyste mysleli). Takže především - pravdivě si odpovězte, jak jste na tom s uvolněním. Máte někde problém, nereaguje váš kůň na otěž odžvýknutím, má mrtvou suchou hubu? Bez vyřešení tohoto nebude přilnutí. Nespěcháte příliš, nejste moc nároční na svého koně, dáváte mu dostatek času? Nebo naopak - neustrnuli jste a nečekáte, až se vše vyřeší samo? Jak je na tom vaše ruka? Nedržíte náhodou na otěži kila? Musíte držet pevně zatnuté pěsti, abyste koně udrželi? Bolí vás při ježdění ruce? Riskněte to, odvažte se a zkuste svého koně pustit, dejte mu důvěru, chtějte po něm zodpovědnost za to, jak se pohybuje a buďte připraveni ho opravit (zase část I. kapitolka 1. - napovím: stálý kontra korekční tlak, návrat k měkkému pocitu). Bez vaší živé, reagující ruky nebude ani živá huba koně. Nebuďte zbabělí a odložte řemení - zjistit, jak na tom skutečně jste, nemusí být zrovna příjemné, ale bez toho se dál nedostanete. A hlavně: kontrolujte své ego! Nesnažte se vytáhnout před svými kolegy nebo konkurenty, jak už vám to funguje! Mějte úctu ke svému koni a vytahování si nechte do posilovny nebo na čtyřkolku - tam tím nikomu druhému neublížíte.  A pamatujte si jednu věc: není umění nemít problém, umění je dokázat ho řešit (a tím myslím systematicky pracovat na jeho vyřešení, nikoliv ho maskovat). To už samozřejmě svědčí o vysoké psychické úrovni jezdce, která se projevuje v celém přístupu ke koni. Dodnes si vzpomínám na jednu z našich předních drezurních jezdkyň, kterou jsem viděla na obdélníku. Měla mladého nervózního koně, který se v jednom místě obdélníku bál. Místo aby ho tam nenápadně nakopla ostruhou a stáhla mu hlavu otěží, přerušila cvik, uvolnila otěže a špatné místo prošla krokem. Už tehdy, a to jsem byla malá holka, to na mě obrovsky zapůsobilo. Před takovými jezdci klobouk dolů. A když už jsme u toho, proč tak často vidím fotky nebo videa top jezdců (hlavně parkurových, ale i drezurních), kteří po absolvování parkuru nebo úlohy vítězně zatínají pěsti směrem k publiku a nenasytně krouží okolo jásajících tribun, zatímco svého koně nepochválí buď vůbec nebo tím, že ho mlátí do krku? Nesvědčí to o něčem?

V příští části se zaměříme na další bod škály - kmih.

 

1. Přilnutí u mladého koně nebo na začátku výcvikové lekce: kůň vyplňuje otěž a rovnoměrně klene krk

2. Další fáze: týl už je prostupnější, hlava přichází na kolmici

3. Přilnutí ve fázi začínajícího shromáždění: je patrné mírné napětí v týlu - kůň se blíží hranici svých momentálních fyzických možností (a jezdec má příliš dlouhé otěže)....

4.….postupnou prací na zjemnění přilnutí dojde opět k obnově prostupnosti v týlu.

Chybné přilnutí: zalomený krk - je třeba povolit otěže.

 

webdesign by Lewest.cz