... možná trochu konkrétněji ...

Moudré přísloví praví, že ve dvou se to lépe táhne. U nás to rozhodně platí a za ty roky společného úsilí už je za námi dnes vidět pořádný kus odvedené práce. Když se ale ohlédnu zpátky, vidím hodně dlouhou a hrbolatou cestu se spoustou bludných kořenů, které jsme překročili, a spoustou slepých uliček, které jsme ve svatém nadšení prošmejdili.

S koňmi jsem se potkala v roce 1986, a to na jízdárně tehdy ještě TJ Masný průmysl Plzeň. Tam jsem dostala klasické jízdárenské základy a v roce 1989 se začala účastnit drezurních závodů. Mým největším tehdejším úspěchem bylo vítězství v krajském přeboru dorostenců. Pak přišlo studium na vysoké škole, během kterého jsem se jako tonoucí chytala stébla a jezdila na všem, co mělo čtyři nohy. Po dokončení studia jsem si pořídila své první hříbě, se kterým jsem nakonec zakotvila u Saši Onopryenka, pod jehož vedením jsme zvítězili v Jihočeském oblastním přeboru seniorů v drezuře v roce 2002 a dostali se na úroveň drezury T. Po těchto "úspěších" ale nastal zásadní zlom: můj koňský parťák na svou závodní kariéru doplatil svým zdravím, fyzickým i psychickým. Přičichla jsem ke sportovní drezuře a zjistila jsem, že se té mašinerie na výrobu sportovních koní nechci dál účastnit. V té době už ke mně do koňského světa vstoupil i můj muž Vašek. Zpočátku jsem ho učila jezdit, ale velmi rychle si našel vlastní cestu a jako každí správní manželé, stali jsme se trenérsky a jezdecky inkompatibilními (rozuměj: maximální doba vzájemné spolupráce jezdec - trenér: 10 min., maximální počet akceptovaných kritických poznámek: 2 :-)). 

Já jsem zůstala věrná anglii, Vašek se nadchl pro western. Co jsme ale měli oba společné, to byla touha dělat ty koně trochu jinak, než jak jsme kolem sebe viděli. Oba jsme byli nadšenými žáky Honzy Bláhy, který nám hodně otevřel oči co se týče psychologie koně a jezdecké pedagogiky. Mně se poštěstilo zažít na vlastní jezdeckou kůži několik tréninků se Célline Willms, mezinárodní drezurní rozhodčí, a následně navázat několikaletou spolupráci s její žačkou, vynikající jezdkyní a trenérkou Romanou Hájkovou. Díky nim jsem konečně začala chápat, že jezdectví je především záležitostí hlavy a že je třeba umět vnímat koně, dokázat analyzovat, co vázne, poznat, odkud ten problém vychází a vědět, jak ho vyřešit (což není totéž jako maskovat). Vašek mezitím zakotvil u Vaška Bořánka, který se stal jeho velkou inspirací a dopracoval se díky němu podobného poznání. Takže kruh se nakonec uzavřel a my jsme jezdecky na stejné lodi, i když každý v jiném typu sedla a s jinou jezdeckou vizí do budoucna. Dnes spolupracujeme s Bárou a Vaškem Bořánkovými oba a těší nás ta jemná a důsledná sofistikovaná práce s koňmi, jejíž principy se snaží předávat svým studentům.

Kromě toho, že se snažíme zaměstnávat své jezdecké mozkové závity a tříbit cit a reflexy, nezahálí ani fyzično. Celý areál dvou stájí, kruhovky, jízdárny a soustavy výběhů na celkové rozloze cca 5 ha, je výsledkem "one man show" mého udatného muže, bez jakéhokoliv přispění sponzorů, o Evropské unii ani nemluvě. Jsme koňáci - amatéři v tom nejlepším slova smyslu, tj. narozdíl od profíků se koňmi neživíme a všechno okolo nich děláme pro své vlastní potěšení. Má to jednu obrovskou výhodu: můžeme se držet svých zásad a nic nás nenutí tlačit na výkon. Pár našich jezdeckých klientů může potvrdit, že právě pomalá a klidná cesta zohledňující osobnost a fyzické předpoklady jejich koní, je nakonec tím nejefektivnějším způsobem, jak dojít k trvalým výsledkům.

A.V.

 

webdesign by Lewest.cz