POJĎME JEZDIT JINAK 2

Vím, že svými úvahami, které vám tu předkládám, neoslovím ani zdaleka většinu naší jezdecké veřejnosti. V březnovém Jezdectví mě zaujaly myšlenky pana Víta Čmolíka o psychologickém vývoji jezdce, kde říká, že vývojové fáze jezdce jsou období  zalíbení (začátečnická fascinace), období strachu (první konfrontace), období pokroku (rostoucí sebevědomí a ambice), období sebechvály (fascinace vlastními jezdeckými dovednostmi) a konečně období poznání, kdy s pokorou poznáte, že všechno je trochu jinak. Ano, je to skutečně tak. Jsou jezdci, kteří obdobím sebechvály projdou poměrně rychle, ale je bohužel i dost takových, kteří ho nikdy neopustí. Tuto skupinu jezdců zcela jistě neoslovím a ani se o to nesnažím.

 Moje úvahy jsou směřovány spíše k vám, kteří tušíte (anebo už jste si jistí), že mechanistický přístup k výcviku, ale i ke koním jako takovým není to pravé. Zkuste přemýšlet, co a hlavně proč se svým koněm děláte. Vaší velkou zbraní a oporou by měla být vaše schopnost kritického myšlení. Nepřejímejte bezmyšlenkovitě žádné vzory, vždy se snažte pochopit princip, protože to je cesta, po které jste nakonec ve značné míře schopni kráčet i sami, bez neustálého detailního vedení a bude vám pak stačit jen občasná korekce dobrým trenérem. Vnímejte svého koně, protože právě on je vašim nejlepším učitelem. Nenechte se ovlivnit tím, co by podle jiných měl např. pětiletý kůň umět. Možná, že váš kůň bude potřebovat více času na vybudování správných svalů nebo než psychicky dozraje. Možná více času potřebujete vy jako jezdci, vždyť osobní zkušenost je nepřenosná a i přes sebelepší vedení si na ni musí každý přijít sám. Každopádně je to vaše cesta, a pokud jdete správným směrem, je rychlost celkem vedlejší.

V minulém díle jsem se zmínila o výcvikové škále s tím, že si o ní víc povíme příště. Když jsem ale přemýšlela o tom, jak toto téma zpracovat, přišla jsem na to, že to přece jen budu muset vzít trochu oklikou.

 Nejprve je třeba trochu zabrousit do psychologie koně. V tomto ohledu mi hodně pomohly kurzy Honzy Bláhy, který se na nich „koňskou pedagogikou“ zabýval. Téma je samozřejmě mnohem širší, ale pro náš účel postačí následující princip:

Pokud kůň neudělá to, o co ho požádáme, má k tomu v zásadě některý z těchto důvodů: nerozumí - bojí se -nevěří -není (zatím) fyzicky schopen-nechce. Záměrně dávám důvod „nechce“ na poslední místo. Při jakékoli neshodě vždy nejdříve uvažuji o všech ostatních důvodech, než začnu ke koni přistupovat jako že „nechce“. Pokud by takto postupovali všichni jezdci, ubylo by na našich kolbištích mnoho zbytečného a nikam nevedoucího násilí. Podíváme se na jednotlivé body podrobněji:

1. Kůň nerozumí – tady je třeba pochopit jednu důležitou věc, samotný princip učení koně: koně mají přirozenou snahu vyhnout se tlaku (to je taky naše velké štěstí, protože jinak bychom byli proti tak silným zvířatům bezmocní). Co je ovšem podstatné, že v okamžiku správné reakce je nutné tlak okamžitě uvolnit. Uvolnění tlaku je pro koně odměnou a náš požadavek se tak pro něj stává srozumitelným: uhni mému tlaku a nechám tě být. Stejně to probíhá například i ve stádě: vedoucí kůň zahrozí (vyvine tlak), podřízený kůň ustoupí (podvolí se tlaku) a vedoucí kůň ho nechá být (povolení tlaku). Podřízený kůň se tak naučí, kde je jeho místo. Na tomto principu je možné naučit koně, aby reagoval na lehké pomůcky, ať už holení, tak i rukou. Pokud ale tlak ze strany jezdce i přes správnou reakci koně neustává, kůň přestává rozumět a z procesu učení se stává souboj, kde poraženým je většinou kůň.

Kontrolní otázka: jak si myslíte, že z hlediska učení působí na koně průvlečky a jiné donucovací prostředky? Všechny mají společné to, že nedávají koni možnost dobrovolně vyhovět a tím se zbavit tlaku a pochopit, co se po něm vlastně žádá. Místo toho, ať kůň udělá, co udělá, stále na něj působí neustávající tlak, z kterého není východisko. A tam, kde je stálý tlak, tam kůň začne vyvíjet protitlak, takže nakonec celý efekt pomocných otěží je přesně opačný, protože kůň proti jejich působení zatíná přesně ty svaly, o které jezdec vůbec nestojí. Správné svaly pracují pouze tehdy, pokud kůň správné držení těla zaujímá sám a ne když je v něm pasivně držen. Takže: žádné pomocné otěže nikdy nenahradí citlivou ruku uvědomělého jezdce.

Čili když to shrneme: kůň se učí ve chvíli, kdy povolíme tlak. Pokud ho povolíme v okamžiku, kdy udělal danou věc správně, učí se správné reakci. Pokud povolíme v okamžiku, kdy reaguje tak, jak nechceme, naučí se hledat uvolnění tlaku v nesprávné reakci. Zní to velice jednoduše a v podstatě to jednoduché je, jen je třeba být velice přesný (okamžitě povolit tlak v ten správný okamžik), důsledný (vydržet ve vyvíjení tlaku, dokud kůň nezareaguje správně) a neustále nabízet novou šanci (dovolit koni udělat chybu, zkorigovat ho (= vyvinout tlak) a opět nabídnout měkký pocit). Je to celkem jiný přístup, než neustále čekat od koně jen negativní reakce a jakoby „preventivně“ používat všemožné donucovací prostředky, jezdit s tvrdou rukou atd. Tím se kůň naučí jen reagovat protitlakem. Dejte svému koni důvěru a buďte připraveni ho opravit. Opravit, ale ne zpacifikovat.

2. Bojí se – tady hovoříme o psychické zralosti koně. Zrovna v tomto bodě hraje velikou roli čas. Stejně jako malé dítě postupně psychicky zraje, sbírá zkušenosti a začíná si díky tomu více věřit, zrovna tak i mladý kůň potřebuje čas a zkušenosti, aby získal větší jistotu. Je na nás, aby jeho zkušenosti byly co možná nejméně stresující, postupně pak kůň získá větší psychickou odolnost.

Zkuste se podívat na takový závodní den očima pětiletého koně: nohy mu obalí podivnými věcmi, které mu překážejí v pohybu a vydávají podezřelé zvuky. Nutí ho opustit své stájové kamarády a vstoupit do těsného prostoru vleku. Nakládání většinou nejde hladce (málokdo se systematicky po několik dnů věnuje nácviku nakládání koně do vozíku dřív, než s koněm někam vyjede), takže kromě vleku kůň pozná ještě lonže, biče, lopatu, pytel přes hlavu atd. Nakonec tedy je strach z vleku překonán strachem z toho, čím je do vleku naháněn a kůň je „úspěšně“ naložen. Sotva je ve vleku, honem za ním přibouchnou rampu, takže klaustrofobický pocit je ještě umocněn. Po nepohodlné jízdě kůň vystoupí v neznámém prostředí, kde se pohybuje spousta cizích koní, kteří nepatří k jeho stádu. Kromě toho je tu mnoho dosud neznámých věcí: hlasitá hudba, vlajky, zástupy lidí, psi, tribuny, překážky, budky rozhodčích atd. Pak nasedne jezdec, který místo aby měl pochopení, snaží se, aby kůň na vše okolo zapomněl a předvedl oslnivý výkon. Prostředky, které k tomu často používá, jsou jen další stresující zkušeností, kterou si kůň odnese. A potom všem ještě znovu cesta ve vleku. Není divu, že nakládání na závodech trvá často ještě déle, než doma ve stáji – je z toho zřejmé, že psychická odolnost koně byla vystavena těžké zkoušce. Já vím, pokud chceme jezdit na závody, tak to jinak nejde. ALE: je na nás, abychom nebrali na závody příliš mladé koně, (pokud kůň začne soutěžit ve věku, kdy je jeho psychika vyzrálejší  -záměrně nepíšu věk, to je velmi individuální- , určitě si odnese ze závodů pozitivnější zkušenost). A potom, nesnažme se podat na závodech za každou cenu co nejlepší výkon. Pokud pojedeme „na pohodu“ a pro dobrý pocit, je to pro psychiku koně ta nejlepší investice do budoucna. A často jsou i naše výsledky lepší.

3. Nevěří – tak tady jsme ještě v o něco složitější oblasti. Jde o to, aby nás kůň respektoval. Pozor, neznamená to, že z nás má kůň strach! Respekt koně je neoddělitelně spojen s jeho důvěrou k nám, s tím, že nám věří jakožto vůdci, který ví, co se má udělat a který má situaci vždy pevně pod kontrolou. Koně neumí předstírat, není v nich žádná faleš a pokud vám začnou věřit, pak vám skutečně odevzdají svůj život. Pro vás coby uznávaného vůdce to představuje ohromnou zodpovědnost vůči koni, který se vám takto odevzdal. Touhle obrovskou a složitou a krásnou oblastí se zabývá dobře pochopený horsemanship (jak se nakonec cesty všech dobrých koňáků sejdou!). Co budete potřebovat, abyste to zvládli? Čas, hodně přemýšlení a pozorování a někoho, kdo vás bude inspirovat. Nedám vám tady žádný návod, tohle tajemství leží jen mezi vámi a vaším koněm. Hledejte cestu, snažte se pochopit. Stojí to za to.

4. Není (zatím) fyzicky schopen – sem patří v zásadě tyto aspekty:

-Exteriérové vady koně mu brání ve splnění požadavků jezdce. Každý kůň nemůže být výkonným skokanem nebo předvádět oslnivé drezurní lekce. Rozhodně ale každý kůň může být užitečný a může odvádět dobrou práci a každý kůň si zaslouží, aby se s ním podle toho jednalo.

-Kůň má v důsledku zranění nebo jako následek špatného tréninku nebo špatného jezdeckého vybavení zdravotní potíže, které mu brání v žádoucím pohybu – paleta potíží je velice široká. Je nutné stanovit správnou diagnózu a ve spolupráci s odborníky (veterináři, fyzioterapeuty, maséry, sedláři, podkováři atd.) postupně odstranit nejen symptomy, ale i příčiny tohoto stavu.

-Kůň zatím nedospěl ve výcviku tak daleko, aby byl schopen splnit požadavky jezdce. Tady už mluvíme o slibované výcvikové škále. Je to ucelený systém fyzického tréninku, respektující anatomické a fyziologické souvislosti, v němž každý stupeň navazuje na předchozí a není možné žádný vynechat nebo ošidit, aniž by se to neprojevilo ve stupni následujícím.

Výcviková škála podle směrnic jezdectví a vozatajství (Richtlinien für Reiten und Fahren) Německé jezdecké federace FN

A zase stará známá písnička: musíte dát koni dostatek času, aby mohl úspěšně projít všemi fázemi. Doteď jsme se zabývali psychikou koně, nyní se jedná o rozvoj fyzických schopností. Obojí spolu samozřejmě souvisí, s růstem psychické odolnosti můžete zvyšovat i fyzické nároky a naopak, kvalitní fyzický trénink, už proto, že předpokládá dostatečně dlouhou interakci mezi jezdcem a koněm, zvyšuje i jeho psychickou úroveň. I tady bych chtěla apelovat, abyste nepodléhali jednoduchým návodům, které říkají na jaké úrovni má být tolik a tolik let starý kůň. Postupujte raději pomalu, než abyste něco uspěchali. Nakonec by se vám každá nedostatečně zvládnutá věc jako bumerang vrátila a museli byste se k ní opět vracet (předpokládám, že už se nebudeme bavit o nějakém násilném potlačování, pokud se vyskytne problém). Modelová situace: všichni vaši stájoví kolegové už jezdí se svými koňmi na závody a sbírají ocenění. Moc rádi byste byli stejně úspěšní a trápí vás, že na tom ještě se svým koněm nejste tak dobře, aby se vám taky tak dařilo. Máte dvě varianty řešení: urychlíte trénink, přeskočíte to, co je zdánlivě k ničemu a nacvičíte to, co se na závodech ukazuje. Případné neshody a odpor ze strany koně potlačíte vším možným, co jen trh s jezdeckými potřebami nabízí. A jezdíte na závody a možná i vyhráváte. Stanete se jezdeckým řemeslníkem (a možná i velice dobrým). O tom, jak se cítí váš kůň, si udělejte představu sami. Anebo v sobě najdete sílu jít vlastní cestou, nepodlehnete svým ambicím a dáte svému koni tolik času, kolik bude potřebovat. A třeba i nějaký navíc. Možná už s vámi vaši jezdečtí kolegové nebudou tolik kamarádit. Nebudou vám rozumět, budete pro ně jiní. Ale nakonec třeba i zjistíte, že vlastně o nějaké závody ani moc nestojíte. Mezi vámi a vaším koněm bude probíhat úžasný intimní rozhovor beze slov, který vám všechny pentle a medaile vynahradí. Stanete se jezdeckým umělcem. Je to jen na vás.

Protože se teď bavíme o tělesném rozvoji koně a tedy sportu jako takovém, měli bychom si něco říci i o „sportovním vybavení“, které se bude rovněž velkou měrou podílet na spokojenosti nebo nespokojenosti vašeho koně a na jeho dalším vývoji. Co se týče uždění, vyznávám cestu minimalismu a jednoduchosti. Používám jednou lomené stihlo, spíše tenčí, aby zabíralo v hubě koně co nejméně místa (někteří koně mají docela objemný jazyk a udidlo jim potom v hubě opravdu překáží). Čím je udidlo slabší, tím je samozřejmě ostřejší, to je známá věc, ale vždycky především záleží na jezdcově ruce. I to nejjemnější udidlo se v hrubé ruce změní v mučící nástroj. Co se týká tolik diskutovaného louskáčkového efektu, myslím si, že pokud má udidlo správnou velikost (rozuměj délku), není prostě možné, aby v hubě koně vytvořilo špičku tlačící na horní patro, protože to by předpokládalo, že se konce udidla musí vzájemně k sobě dost přiblížit, což není možné, protože vzdálenost mezi nimi je pevně dána šířkou dolní čelisti (pokud máte někdo jiný názor, pojďte se ozvat, budu ráda, když vyjádříte svůj názor – třeba ten svůj pak i změním). Mám zkušenost, že při používání dvakrát lomeného udidla koně sice mají „živou hubu“, ale je to jaksi bez mého přičinění – prostě si sami s udidlem pohrávají a někdy je to i svádí k překládání jazyka přes udidlo. Já naopak chci, aby kůň odžvýkl až na moje požádání – učí ho to vnímat moji ruku a reagovat na ni. Pokud jde o nánosníky, úplně postačí klasický anglický bez podepínání udidla, zapnutý volně, tj. tak, aby se pod něj vepředu na nosní kosti vešly dva prsty vedle sebe na výšku (ne pod čelistí, tam je mezi kostmi žlábek, do kterého vám prsty zapadnou a nánosník je pak příliš utažený), na hlavě má pak ležet malý kousek pod jařmovou kostí (to je ta vystupující kost pod okem koně). Nánosník má sloužit k tomu, aby zabránil koni doširoka otevírat hubu, což někteří koně dělají, než si zvyknou na přítomnost udidla v hubě. V žádném případě nemá maskovat projevy nespokojenosti koně s vynuceným přilnutím. Jakékoliv podepínání udidla a švédské nánosníky mají právě tento účel. Vaším cílem by mělo být nakonec nánosník úplně sundat. Otěže by měly být hladké, dostatečně dlouhé a bez zarážek, aby při prodlužování rámce dopředu – dolů volně proklouzly mezi prsty a necukaly koni v hubě. K tomu, aby bylo možné v případě potřeby naopak otěže přidržet pevněji (poloviční nebo celá zádrž), by měl mít jezdec rukavice z neklouzavého materiálu. Martingal je (podle mého názoru) další ze zbytečných řemenů. Má mít dvě funkce: korigovat neklidnou jezdcovu ruku a bránit koni v tom, aby se vymkl kontrole přílišným zvednutím hlavy. Co se týče korekce ruky, myslím si, že pokud má jezdec takovýto problém, měl by jezdit na lonži a cvičit nezávislost sedu a ruky. Pokud jde o zvedání hlavy, jasně to ukazuje na základní problémy v uvolnění a přilnutí a to znamená vrátit se k těmto fázím škály a opravit reakci na ruku. A nakonec, i když dojde na nějakou prekérní situaci a kůň se dostane takto nad otěž, nejúčinněji zapůsobí stejně pouze ruka, bez toho aby bylo její působení nějak modulováno martingalem coby zbytečným prostředníkem mezi rukou a koňskou hubou (kdo máte jiný názor, pojďte se ozvat – možná je martingal pro parkurové jezdce a koně v něčem opravdu nepostradatelný, ráda se coby drezurní jezdec poučím. Ale spíše mám dojem, že je to právě jeden z těch případů, kdy se všeobecně přijímá nějaký vzor bez pochopení principu – prostě se to tak dělá a basta.). Pokud jde o sedlo, myslím, že přes všechnu osvětu mnoho jezdců nevěnuje výběru sedla takovou pozornost, jaká by byla třeba. V dnešní době, kdy ergonomie je vědní obor a na pohodlné a bezpečné používání věcí, které nás obklopují, se klade velký důraz (střenkou nože počínaje a interiérem auta konče), chodí spousta koní pod nevyhovujícím sedlem, které jim způsobuje zdravotní potíže. Nejčastějším problémem je to, že je sedlo příliš těsné, nejen v oblasti kohoutku, kde je to celkem zřejmé, ale hlavně v oblasti lopatky a trapézového svalu, kde už to tak moc vidět není. Tady vám nepomohou žádné gelové dečky nebo korekční beránky. (Představte si, že jsou vám malé boty. Pomůže vám, když si do nich vezmete tlusté ponožky?) Následkem je pak blokovaný pohyb lopatky a atrofie trapézového svalu. Sedlo by rovněž nemělo zasahovat do bederní části páteře, alespoň tedy svou nosnou částí (tedy sedlovými polštáři). Bederní obratle totiž mají příčné výběžky, na kterých leží nejdelší hřbetní sval a jeho sevření mezi sedlo a právě tyto výběžky způsobuje poškození svalu. Posoudit vhodnost sedla pro konkrétního koně není jednoduchá záležitost, stojí opravdu za to, poradit se s odborníkem. Je to lepší varianta, než zdlouhavě (a často draze) napravovat škody napáchané nevhodným sedlem. Dotahování podbřišníku je dalším námětem k zamyšlení. Dámy pochopí, pánové prominou – ale zkuste podávat sportovní výkon se škrtící podprsenkou! Zvláště dnes, v době podbřišníků s gumami, které dokáže zdánlivě bez odporu dotáhnout i éterická dívka na maximum.

A konečně se dostáváme k bodu č.

5. Nechce – jak vidíte, do této fáze se po poctivém vyhodnocení předchozích bodů téměř ani nedostaneme. Může se jednat o koně zkažené nebo silně dominantní – ale pokud si dáte péči s bodem č. 3 (nevěří), bude vám i v tomto případě stačit jen jakési „přátelské upozornění“, něco jako – no tak, to nemyslíš úplně vážně, že ne? Vaše komunikace se posune do oblasti náznaků. Abyste mi dobře rozuměli – netvrdím, že naprosto vylučuji z jednání s koněm konflikt jako takový. Dokonce si myslím, že dobře vyřešený konflikt posune vás i vašeho koně o velký kus dopředu. Ale podtrhuji a zdůrazňuji: dobře vyřešený koflikt.To znamená, že zaprvé přesně vím, kde kůň udělal chybu, zadruhé přesně vím, co je třeba k nápravě chyby udělat, zatřetí jsem si jistá, že dokážu nápravu chyby prosadit a začtvrté vždycky se vracím k tomu, že obnovím lehkost pomůcek – cvik nemusí být proveden dokonale, stačí mi ochotný náznak nebo snaha. Hlavně tento poslední bod je zásadní – je naprosto špatné nasadit při prvním zádrhelu všechno možné řemení a už ho nesundat. Kde je potom ono „vzdělávání“ koně, když se k němu chováme jako k nenapravitelnému recidivistovi ve výkonu trestu?

 

webdesign by Lewest.cz